Geologické dějiny opolského regionu

OBDOBÍ PRVOHOR (devon – karbon)

Nejstarší, odkryté na povrchu horniny jižní části opolského regionu vznikaly v období devonu i spodního karbonu. Největší odkryvy těchto hornin jsou v Opavských horách, ale menší, východní najdeme také v okolí Hlubčic (především v hlubších údolích řek), obci Toszek (zámecký vrch) a v obci Żyrowa (u hasičské zbrojnice, nyní zakryté půdou). Jedná se hlavně o tmavošedé jílovce a pískovce (tzv. droby), složené z mnoha různých minerálů, mezi nimiž jsou vidět živce, slín a křemen. Všeobecně lze zde najít nejrůznější zkameněliny rostlin, především prouhelněné lodyhy přesliček a kapradin, méně často zbytky listů nebo semen. Zvířecí fosilie jsou velmi ojedinělé a špatně uchované, byly popsány hlavně nálezy z Toszku. Na české straně hranice však byly v  obdobných horninách nalezeny pěkné amonity. Tyto horniny vznikly ve hluboké, i když nacházející se poblíž pevniny, oceánské nádrži. Řeky dodávaly písek a jíl vznikající erozi pevninských skal do moře, ten se pak usazoval v oblasti blízko břehu, na šelfu. Vždy po nějaké době se takto nashromážděný materiál, vlivem např. zemětřesení nebo bouří posouval po kontinentálním úpatí do hlubších partií oceánu. Během tohoto posunu probíhala také selekce zrn z hlediska jejich velikosti a v konečném důsledku vznikaly na dnu oceánské nádrže opakující se sekvence písečných lavic: slepenec – pískovec – jílovec - kalovec. Takovým pravidelným vrstvám, vzniklým díky proudům dopravujícím suspenzi osadu do hlubin, říkáme flyš. Nejznámější flyš, je samozřejmě ten, který tvoří významnou část Karpat, ale také již popisované droby a jílovce z opolského regionu lze k flyšovým horninám započítat.

Vnější vrstva zeměkoule, nazývaná litosféra, je rozdělena do mohutných, pohybujících se neustále po polotekutém podkladu, kontinentální nebo oceánské desky. V důsledku toho byla poloha pevnin a oceánů v geologické minulosti zcela odlišná než v současnosti. Na přelomu devonu a karbonu se dnešní opolský region nacházel na úplně jiném místě než dnes – na jižní polokouli, v blízkosti rovníku, více než 6500 km od místa, kde je v současnosti.

Před asi 318 mil. let, na přelomu svrchního a spodního karbonu, intenzivní horotvorné pohyby vedly ke drastickým změnám. Hluboká moře a oceány v regionu Slezska zmizely, prvohorní sedimenty (včetně těch z období devonu a spodního karbonu) byly zvlněné, postupně vtažené do hlubin Země a místy lehce metamorfované, a na povrchu se na místě oceánů z těchto sedimentů vyzdvihly vysoká horská pásma. Poblíž regionu města Wałbrzych, ve velké kotlině mezi vrchy, vznikly mohutné bažiny porostlé bujným rostlinstvem, ze kterého následně vznikly ložiska uhlí. Obdobně tomu bylo v sousedním Horním Slezsku, i když tam se rostlinstvo vyvíjelo hlavně na mořských březích. V oblasti Hory sv. Anny nejsou usazeniny z období svrchního karbonu a permu. Možná vznikly a byly následně zničeny erozi? Nebo možná tehdejší podmínky byly na tomto místě nevhodné pro trvalé usazování skal? Odpověď neznáme. Je však jisté, že během dlouhého, trvajícího skoro 70 mil. let období svrchního karbonu a permu, mnoho hornin z období spodního karbonu na území opolského regionu erodovalo, protože mladší, triasové horniny se nacházejí vodorovně na skloněných a erozí ořezaných ranně-karbonských vrstvách pískovců, čímž vytvářejí tzv. úhlovou diskordanci. Před triasem byly zničeny také dříve uváděné hory.

OBDOBÍ DRUHOHOR
trias

V období triasu, tedy před 250-200 mil. let, se región Hory sv. Anny, který je dnes na 50030’ zeměpisné šířky, nacházel mnohem dále na jih (více než 3 tis. km od dnešní polohy), v okolí obratníku Raka (23o zeměpisné šířky), což je přibližně dnešní zeměpisná šířka Perského zálivu. Proto také bylo tehdejší klima opolského regiónu horké a suché a na začátku triasu se v Opolském Slezsku usazovaly pevninské sedimenty s typickou pro polopouštní území červenou barvou. Jsou to především jílovce a pískovce z  řek a mělkých, i když rozlehlých jezer. Řeky a jezera se vyplňovaly vodou v období řídkých, ale vydatných dešťů, ve zbývající době byly suché. Byly to tedy jen dočasné, periodické nádrže. Část červených sedimentů reprezentuje původní duny, tedy velké přesypy sypkého písku, neustále přesunovaného pouštním větrem. Takovým útvarům, které vznikaly působením vzdušných proudů, říkáme eolické. Reliéf terénu byl poměrně vyrovnaný, nížinný, bez větších hor, jelikož dlouhodobá eroze v období permu zničila horská pásma vzniklá během tektonických pohybů v karbonu.

V pevninských útvarech spodního triasu je málo fosilií a jsou jen málo rozrůzněné. Většinu z nich tvoří zkamenělé mikroskopické rostlinné pyly a velmi drobné (několik milimetrů) kostřičky vodních korýšů. V těchto horninách bývají také zachovalé, místy velmi početné stopy dnes již vymřelých skupin obojživelníků a plazů. Tato zvířata při chůzi po vlhkých nánosech, zde nechávala stopy svých tlap, které byly následně přikryty další vrstvou nánosu, čímž vznikaly odlitky stop. Velmi početné nálezy stop byly popsány na území Hor Świętokrzyských, v opolském regiónu však objeveny nebyly, zřejmě z proto, že zde nejsou kamenolomy, v nichž by byly tyto útvary odkryty. Co je důvodem všeobecné nouze o fosilie z období spodního triasu? Jak již bylo řečeno, tyto fosilie vznikaly v suchých, polopouštních oblastech. A, jak je známo, v pouštích a polopouštích žije poměrně málo rostlin i živočichů. Navíc jen malý počet z nich má šanci se pro smrti proměnit na zkamenělinu. I za vhodných podmínek existujících v současných mořích pouze asi 1 % žijících na tomto místě živočichů se chová jako zkameněliny. Na souši, ve vysychajících dočasných jezerech a řekách, jsou šance na vytvoření fosilie ještě menší, třeba jen z důvodu snadného přístupu atmosférického kyslíku k mršině živočicha, což způsobuje celkový rozklad, anebo z důvodu zničení těla povětrnostními vlivy, např. zrníčka písku postupně obrušují kosti, velké teplotní rozdíly mezi dnem a noci na poušti způsobují vysušování a praskání koster. Kromě toho na souši trvá zasypání mrtvých zvířat a rostlin usazeninami velmi dlouho, a tak se stává většina čerstvě zemřelých organismů kořistí mrchožroutů.

Před 246 mil. let celosvětový trend zvedání hladiny oceánů vedl k postupnému zatopení dřívějších pevnin a vzniku rozlehlého, i když mělkého, tzv. Germánského moře, zahrnujícího skoro celé území dnešního Polska (bez Karpat), Německa (bez Alp), Holandska, východní Francie a Anglie. V Polsku se udrželo více než 15 mil. let. Tato vodní nádrž byla do značné míry izolována velkými ostrovy od rozlévajícího se na jihu oceánu Tethys. Tři úzké a dlouhé úžiny, které navíc v některých obdobích mizely, nepostačily ke snadné výměně vodstva a živočichů mezi oběma nádržemi, a tak jsou pro faunu Germánského vývoje typické endemické rysy, zjištěné mj. v horninách kamenolomů obce Ligota Dolna a Hora sv. Anny, kde u většiny skalních útvarů většinu druhů tvoří formy známé výhradně v opolském regiónu anebo pouze v germánském vývoji. Nejdůležitější z těchto tří úžin začínala právě ve Slezsku, v regionu české Ostravy, odkud vedla na jih k oceánu. Proto lze v opolských skalách najít více živočišných hostů ze vzdáleného jižního oceánu, než v Německu nebo v regionu Hor świętokrzyských. V nejnižší části profilu mořského triasu, viditelné v Gogolinu, lze najít důkazy o zemětřeseních, v podobě mj. nashromážděných velkých skalních bloků odtržených a dopravených do mořských hlubin sesuvy a vlnami vyvolanými zemětřeseními (tsunami). Později seismická aktivita výrazně zeslábla.

Celosvětový trend snižování hladiny oceánů vedl k postupnému ustupování moře z opolského regiónu ke konci středního triasu (cca před 230 mil let). Následně se sem vrátily podmínky známé ze spodního triasu – nížinné pevniny se suchým, horkým vzduchem, s dočasně vznikajícími jezery a periodickými vodními toky. V důsledku odpařování byla voda ve vysychajících jezerech mnohdy silně zasolená, proto se v ní také vysrážely soli – sádrovce, a sporadicky i krystaly kamenné soli. V těchto případech vznikaly mocné komplexy červenavých říčních pískovců a jezerních jílovců.

Během vlhčejších údobí se na březích řek a jezer rozvíjelo bujné rostlinstvo přesliček, jehličnanů, kapradin, které využívaly jako potravu malá zvířata, tato se pak stávala potravou pro velké obojživelníky a plazy. Bohužel se většina těchto zvířat nezachovala z důvodu nepříliš dobrých podmínek životního prostředí. Avšak na několika místech opolského regiónu se na krátkou dobu vyskytly podmínky vhodné pro fosilizaci koster a lastur. Je známo několik takových míst v okolí obce Lisów, ale nejvzácnější a nejcennější naleziště bylo popsáno v roce 2000 v obci Krasiejów u Ozimku. Výborně zachovalé a neobvykle početné lebky a další velké kosterní fragmenty se staly senzaci ve světovém měřítku. Na tomto místě bylo nalezeno mj. více než 100 velkých lebek (větších než 0,5 m) dravých obojživelníků nazývaných štítohlavci (protože jejich hlava a přední část trupu byla kryta těžkými kostěnými deskami). Délka těla krasiejowských obojživelníků je odhadována na více než 2 metry – což je málo ve srovnání s monstrózními dinosaury z období jury, ale zároveň je to imponující velikost v porovnání s dnešními obojživelníky, např. žábami. Byly také objeveny nádherné kostry plaza živícího se rybami, jehož lebka dosahuje 70 cm, a odhadovaná délka těla 3,5 m. Tento plaz, i když nabyl spřízněný s krokodýly, se velmi vnějškově podobal dnešnímu gaviálovi indickému. A nakonec málo početné, ale nejcennější nálezy pradinosaura s názvem silesaur. Jedná se pravděpodobně o nejstaršího dinosaura (nebo jeho přímého předka) na světě.

křída

Útvary z období jury a spodní křídy v opolském regiónu stejně, jako v celé sudetské oblasti prakticky nejsou. Platí to i pro území Hory sv. Anny. Moře se na tomto území ocitlo na začátku svrchní křídy (před 99 mil. let) a jeho šum zde zazníval přes necelých dvacet miliónů let. Souviselo to s největším v dějinách Země globálním zvyšováním hladiny moří a oceánů. V době svého maxima byla hladina oceánů vyšší ve srovnání s dnešní o cca 200 metrů, což způsobilo zaplavení skoro celé Evropy, včetně většiny dnešního území Polska. Klima bylo mnohem teplejší, než je tomu dnes, a zároveň dost vlhké. V oblasti severního pólu dosahovala teplota v létě 19°C a v zimě se udržovala na úrovni několika stupňů a neklesala pod 0°C. Teplota povrchových vod v mořích kolem jižního pólu byla vyšší než 20°C. Neexistovaly obrovské ledové příkrovy na pólech a tak na Zemi byly pouze malé klimatické rozdíly mezi vzdálenými regiony.

Opolské moře nebylo příliš hluboké, jeho hloubka nedosahovala více než 150 m. V takovém mělkém a teplém moři se dařilo živočichům, hlavně s vápencovými lasturami, které po celou dobu dodávali suroviny pro vznik vápencových usazenin. Zároveň sem z blízkého sudetského ostrova přicházelo hodně písku (v době, kdy byla pevnina blízko) a jílu (když se břeh vzdaloval z důvodu zaplavování pevniny). Proto se nejdříve usazovaly písky a následně slíny a vápence. Křídové písky cenomanské doby se odkrývají ve východních čtvrtích Opolí, na jih od Głubczyc a také na Hoře  sv. Anny, kde se uchovaly jako velké bloky (do 70 m) utopené ve vulkanické lávě. Slíny a vápence patřící do stupňů turon a coniac období křídy, se dobývaly v lomech Opolí a v malých blocích nebo plátech jsou přítomny i na Hoře sv. Anny a v okolí Głubczyc (např. Boguchwałów, Nowa Cerekiew).

KENOZOICKÉ OBDOBÍ

Skály svrchní křídy a dolní části éry kenozoikum (paleogen – 65 až 23 mil. let) se z větší části na území opolského regionu nevyskytují, s výjimkou paleogenských čedičů. Což neznamená, že se tenkrát nic nedělo. Na velkou evropskou desku začala v této době tlačit od jihu stejně obrovská deska africká. Ležící mezi nimi rozlehlý oceán Tethys v důsledku tohoto dění zanikl a usazeniny ze dna oceánu, v důsledku stlačování dvěma deskami, které se chovají jako čelisti svěráku, byly zvrásněné, vytlačené nahoru, nebo vtažené do hlubin země a často přemístěné tlačící deskou směrem na sever na vzdálenost až několika set kilometrů. Takto vznikly Karpaty (včetně Tater) a Alpy. Opolské Slezsko leželo na „tužších“ horninách, daleko od likvidovaného v křečích oceánu Tethys, proto také zde nebyly tak drastické změny. Avšak trvalý tlak Africké desky na Evropu způsobil ke konci paleogénu růst pnutí opolských hornin. Začaly vznikat hluboké praskliny, a následně se podél těchto lomů posunovaly části zemského příkrovu nahoru nebo dolů. Takový jev se nazývá pokles. V této době vznikla většina významných poklesů opolského regiónu. Někdy vznikala série velkých poklesů takovým způsobem, že se kolem nich zvedl do výše několika desítek metrů blok, který vytvořil vyvýšené pásmo, jež se výrazně odlišuje od okolí jako dlouhá vyvýšenina se strmými svahy, ohraničená na obou stranách příkopy. Takovou strukturu, nazývanou hrásť (německy horst), vytváří např. hřbet Chełm, ve kterém leží Hora sv. Anny.

Jiným důsledkem rostoucího pnutí v hlubinách Země a vzniku hlubokých příkopů, sahajících několik desítek kilometrů do hloubky, bylo zkapalnění části hornin ležících pod zemskou kůrou, které následně vytékaly podél příkopů jako čedičová láva, a dávaly vzniknout sopkám. Většina sopek a láv opolského regiónu se vytvořila v období před 28-23 mil. let (svrchní paleogén, spodní neogén).

Zároveň horké a vlhké klima paleogénu podporovalo krasovatění, neboli rozpouštění mnohých vápencových hornin z období triasu v lokalitě Hory sv. Anny a vytváření se v nich jeskyň. V okolí Hory sv. Anny byla popsána řada malých jeskyň, největší z nich je ležící v oblasti obce Ligota Górna Ligotská jeskyně (12 m délky).

V období neogénu (23-1,8 mil. let) vznikala usazeniny především na jih od Hory sv. Anny, v již dříve vzniklém tektonickém příkopu Kędzierzyn a kolem Hlubčic. Byly to mj. výtvory mělkého, periodicky vysychajícího moře, protože v té době vznikly velké ložiska sádrovců, který se dobýval v okolí Dzierżysławi do roku 1974, a na české straně se dobývá ještě dnes.

Před asi 630 tis. let nastoupil na jih opolského regiónu pevninský ledovec (tzv. jihopolská doba ledová), který se postupně nasunoval směrem ze Skandinávie. Zdá se jisté, že i Hora sv. Anny byla pod silnou vrstvou pevninského ledovce. Po dlouhotrvajícím oteplení a ústupu se ledovec v období před asi 300 tis. (tzv. Oderský glaciál) objevil znovu. Tehdy zřejmě nad ledový příkrov trčel pouze vrcholek Hory sv. Anny. V mezidobí, kdy přicházelo oteplení a led roztál, zůstávalo zde po něm velké množství materiálu přineseného ze Skandinávie a ze dna Baltu, včetně mohutných balvanů, hlavně žulových, kterým se říká bludné. Ledovcový jíl, písek a zemina vytékající ze spodní části ledovce vytvarovaly výrazný příkrov poledovcových sedimentů, v oblasti, která je dnes na sever a na jih od hřbetu Chełm. Na samotném hřbetu eroze většinu takových útvarů odstranila. Během poslední doby ledové (severopolské, před cca 20 tis. let) se pevninský ledovec nedostal do opolského regiónu, ale usazoval se tam drobný prach unášený větry z ledových polí severního Polska a tak zde vznikly silné sprašové příkrovy, typické především pro Hlubčickou plošinu, ale přítomné i na Hoře sv. Anny. Na sprašovém podkladu pak vznikaly velmi úrodné půdy, proto tato území byla v historií známa z raného, dobře rozvinutého zemědělství.

 

Byly použity materiály z publikace: Zanim Góra Św. Anny wynurzyła się z morza. Skamieniałości, jaskinie i drogie kamienie wokół sanktuarium św. Anny

Robert Niedźwiedzki, Marek Zarankiewicz

Vybraná bibliografie (pouze v polštině)

*V této práci jsou využity, se souhlasem opolské redakce deníku Gazeta Wyborcza, části tekstu Roberta Niedźwiedzkého, zveřejněného v deníku Gazeta Wyborcza 3. 11. a 30. 12. 2006. Byly také použity archeologické informace poskytnuté dr. Andrzejem Wiśniewským z Vratislavské Univerzity.

Kliknutím na datum
Newsletter
Statistiky:
Dnes: 338
Tento měsíc: 5233
Všichni návštěvníci: 346049
Geopark Krajowy Góra Św. Anny
tel./fax: +48 77 654 65 56  |  e-mail:
Návrh a realizace © 2011-2017 netkoncept.com - skycms
Europejski Fundusz Rolny na rzecz Rozwoju Obszarów Wiejskich. Europa inwestująca w obszary wiejskie.
Projekt "Poznaj Geopark Krajowy Góra Św. Anny" realizowany przez Gminę Leśnica jest współfinansowany ze środków Unii Europejskiej w ramach Osi IV LEADER
Programu Rozwoju Obszarów Wiejskich na lata 2007-2013.

Instytucja Zarządzająca Programem Rozwoju Obszarów Wiejskich na lata 2007-2013 - Ministerstwo Rolnictwa i Rozwoju Wsi